VYKASTROVANÝ SVĚT A CUKROVÁ SLOVA

19. dubna 2017 v 22:15 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY

Když člověk v dnešní době oslovuje jiného člověka, ať už ženu či muže, má trochu strach. Děsí ho, že by se mohl náhodou někoho dotknout. Vlastně nazvat někoho "muž" či "žena", když existuje nejméně 10 pohlavních identit, které se mění podle rozptylových podmínek a velikosti ozonové díry, to je velký risk. Na univerzitách existují takzvaná #SAFESPACES, kde se nikdo nemůže druhého verbálně dotknout. Četla jsem o případech vskutku extrémních a do hlavy se mi vkradla myšlenka, že studium historie je ve všech smyslech slova věcí minulosti. V podstatě zaniklo, protože zmínky o historii různých národů mohou někomu vyvolat záchvat pláče, a tak se některé věci neprobírají (hlavně v Americe). #TRIGGERALERT Někteří už se ale nezajímají o to, že čím více budeme chodit po špičkách kolem problémů historie, tím více budou další generace zapomínat na pokřivenost našeho světa.

V #HATEFREE kavárně si člověk nemůže postěžovat, že mu dvanáctičlenná rodina přejela na ulici nohu kočárkem. Jistě by se jednalo o etnickou urážku přece, protože schémata a paradigmata v našich myslích nám to tak předepisují. Schválně, jak si představujete dvanáctičlennou rodinu?

Snad není příliš troufalé či nadsazené říci, že věci dnes nazýváme pravými jmény méně, než kdyby byla cenzura jako taková. Jednoduše proto, že se musíme vyjadřovat takovou oklikou, že asi nemá cenu vůbec něco říci.

Přemýšlím, kdy se místo psů a koček začal kastrovat jazyk. A chování. Přitom je svět pořád stejný. V mnoha ohledech úžasný, v mnoha ohledech nesnesitelný. Protože kastrujeme vlastní vědomí, už nám nějak nezbývá čas na kastraci Micinky na zápraží (imaginární kočička mi poslouží jako extrémní případ a metafora, nebojte se, nemá konkrétní předlohu v realitě). #TRIGGERWARNING Poté nastupuje veterinář se smrtící injekcí, v horším případě někdo z rodiny s pytlem, který hodí do vody. Koťata se nezabila, to ne. To vůbec. "Poslala se na lepší místo. Udělali jsme pro ně to nejlepší. Koťátka? Prosím vás, žádná vlastně ani nebyla." Hledáme pěkná a jemná vyjádření místo toho, abychom našli řešení problému, v tomto případě Micinčin reprodukční systém a pudy. A tak kastrujeme něco, co kastrovat vůbec není potřeba. Ale ať už pocukrujeme dortíček zvaný "realita" v jakékoli míře, koťatům život nevrátíme.

Nazývání věcí pravými jmény by kolikrát bylo časově i slovně úsporné, ale ne, mohli bychom někoho urazit. Ačkoliv jsou ve společnosti lidé, kteří to s poukazováním na rasové rozdíly až přehánějí, čím dál, tím častěji vídám opačné extrémy. Za žádnou cenu přece nesmíme zmínit něčí rasu. Jakoby bylo něco špatného na tom, že jeden má krémově čokoládovou kůži, druhý zlaté jemné vlasy, třetí zajímavý tvar očí... Opět budu šíleně stereotypizovat. #ANOTHERTRIGGERWARNING Třeba je jedna spolužačka našeho syna vietnamského původu. Popisujeme dívenku s havraními vlasy a tmavýma mandlovýma očima, které maminka do školy místo koblihy a kakaa balí závitek a čaj. Že ve třídě může být takových dívek klidně pět, a jsou Češky jako poleno, jen se jejich maminka snaží žít zdravěji, to lidem prozatím ještě nedochází. Je lepší to vzít pěknou oklikou, abychom se náhodou někoho nedotkli. I když to vůbec nemyslíme jako urážku. Zkusím to ještě jinak: Vozíčkář o sobě ví, že nechodí. Slepec o sobě ví, že nevidí. Prostě to tak je, a my to cukrkandlovými slovíčky bohužel nezměníme.

Říct o někom, že je běloch, černoch, Asiat nebo míšenec zřejmě znamená zneuctění a rasovou nenávist! Že takové označení pouze poukazuje na realitu, a může usnadnit sáhodlouhé vysvětlování, to některým extrémním liberálům nedochází. Ano, po světě pořád chodí rasistická až nacistická či jinak extrémistická prasátka (a zase jich je nějak moc, je to děsivé), ale politická hyperkorektnost nám kastruje vyjadřování. Nebudu příliš přehánět, když řeknu, že se člověk dnes bojí vůbec něco nazvat pravým jménem. Když už jsme všichni tak opatrní, nebylo by lepší nám dát čip a HTML kód barvy kůže? Opravdu se chceme vydat tímto směrem?!

Mně osobně je úplně jedno, jakého pohlaví, vyznání a původu nebo jaké sexuální orientace člověk je. Zajímá mě, jestli je úžasný, anebo kretén. Chci se učit o historii různých skupin společnosti, a to bez příkras, se všemi úsměvy, slzami i hrůzami. Protože jen tehdy budu znát celý kontext, a třeba budu schopná něco udělat. Není trochu hloupé brát každý holý fakt jako urážku a vše tabuizovat, když je na světě spousta jiných, větších problémů?
 

Pozadí nekreslím, avšak přece tam je

8. února 2017 v 22:55 | Eli |  TVORBA
Nemám ráda na svých primitivních kresbičkách pozadí. Spíše se soustředím na ústřední motiv (v mém případě to často bývá spoře oděná nebo nahá víla, heh), na zbytku mi nezáleží (a i kdyby mi záleženo, tak mi to nejde). Dnes jsem absenci pěkné kulisy vykompenzovala skutečným, heboučkým pozadím (ten přívlastek není z mé hlavy).

Když může být holých zadků plný internet, a ještě jsou opěvovány, tak snad nikomu nebude vadit zadek (nerealisticky a neuměle!) nakreslený.

MŮJ LEDEN '17

4. února 2017 v 22:21 | Eli |  DIÁŘ
Přeji pěkný večer. Long time no see. A to jsem si říkala, jaká ze mě bude od nového roku skvělá blogerka. A pak na mě zpoza rohu vykoukla realita. Zkouškové, překlady, práce, lítání všude možně.
Dnes jsem měla první CELÝ volný den od Vánoc, kdy jsem nemusela vůbec nic dělat. A nemůžu říct, že bych si ho užila úplně podle svých představ. Ano, bylo lenošení, koupele, dobré jídlo, pohodička, pořádný spánek, ale jsem nemocná, a tak tady pěkně poslouchám instrumentální hudbu a společnost mi dělá čaj. Je výborný, ale radši bych byla někde v divadle, nebo tak něco. Ale na druhou stranu... Kdo by nadával na legální lenošení? Nikdo. Jenom magor. A já nejsem magor. Já se mám, prosím pěkně, ráda. A teď jsem se na můj vkus trochu zanedbávala, protože jsem měla tuze moc práce, a ještě mi to asi nestačilo, protože jsem se do toho všeho přihlásila do jedné soutěže. Jestli se bude čím pochlubit, tak někdy dám určitě vědět.

Hlavní důvod mé nečinnosti můžete vidět na následující fotce. Škola. A musím říct, že jsem své magisterské studium začala lépe, než jsem si vůbec troufla očekávat. Ze všeho za A, a to to opravdu nebylo zrovna nejjednodušší zkouškové. Mám neskutečnou radost, snad to tak bude pokračovat. Ano, jasně, známky jsou k ničemu, hlavní je něco umět a být dobrý, ale já dobrá snad trochu jsem, a prospěchové stipendium by potěšilo, no ne?



Společnost mi celou dobu poctivě dělaly moje milované micimici. Někdy jim závidím jejich život. Ne, že bych se měla špatně, ale chtěla bych, aby mě někdo chválil a hladil za to, že celý den spím, utíkám před lidmi a věčně chci dobrůtky. Udělám všechno pro to, abych v příštím životě byla spokojená pohovková kočka.


Na začátku ledna jsme s mým drahým oslavili dvouleté výročí. Šli jsme na večeři do jedné z našich nejoblíbenějších restaurací, a domů se navzájem kouleli, protože jsme to s tím jídlem drobátko přehnali. A dostala jsem po delší době květiny. Moc na ty řezané nejsem (umřou proto, aby byly pár dní ve váze? Radši kaktus v květináči, prosím), ale kytice rudých růží mi samozřejmě udělala radost. Těšila jsem se z její krásy a vůně několik dní.



Udělala jsem si sama se sebou dohodu, že i když toho mám hodně, dopřeju si každý den dlouhou koupel (ne, prosím vás, není to myšleno tak, že bych se nemyla, spíš naopak, myju se vždy nejméně 2x denně. Ale koupele mi přijdou ztráta času, a tak to většinou odbudu sprchou), protože si přece zasloužím nějaké to rozmazlování pořád. A tak jsem se každý den válela v třešních, levanduli, Lushi... A toho stresu bylo nějak méně. Jinak, tenhle Twilight jsem dostala od mé nejmilejší, která mi utekla do Dánska. Nemůžu se dočkat, až za ní pojedeme na výlet.


Půlku ledna jsem strávila ve vlaku, takže byla potřeba ty moje cesty zdokumentovat. Naštvaná, nestíhaci a nevyspalá Eli, zarolovaná v šále/dece jako burrito. Teď už jsem ale zase jako sluníčko!
 


Souznění, vzpomínky, poskládání duše: HUDBA 2016

30. prosince 2016 v 13:11 | Eli |  HUDBA
Říká se, že když člověk sdílí s jinými svou oblíbenou hudbu, dává jim tím nahlédnout do své duše. Můžete si tento článek vyložit takto poeticky, anebo jako prostou hudební inspiraci. Ačkoliv jsem toho letos naposlouchala opravdu hodně (zalíbila se mi třeba současná islandská tvorba), v tomto článku s vámi budu sdílet jen to mému srdci nejbližší (a budou i fotky z koncertu). V případě názvů písní vás k hudbě přenese klik na samotný název písně, u alb a interpretů si poslechnete můj výběr po kliknutí na šedé odkazy. Přeji příjemný poslech!



Dva britští interpreti, které mám už delší dobu ze všech nejradši. Oba si píší z velké části sami, oba hrají na klavír, a oba jsou velmi zajímaví. Tom je neodolatelný kluk z plakátu, který má ale přidanou hodnotu; silný hlas a talent na příjemné texty o lásce a pocitech. Ty jeho cajdáky pro mě i po těch třech letech, co ho poslouchám, mají kouzlo. Marinka je mou láskou o něco déle, a získala si mě schopností vytvořit hodně na minimálním prostoru a nepocukrovanými texty, které umí přesně zasáhnout cíl.

Tito dva interpreti jsou pro mě letos důležití ještě z jednoho důvodu. Oba jsem je letos slyšela naživo.

O Marinině koncertě jsem psala v březnu, tak se nechci opakovat. Jen (s těžkým srdcem!) vybírám z každého jejího alba svou oblíbenou píseň. Z Family Jewels je to asi Obsessions, z Electra Heart vybírám Teen Idle, z nejnovějšího Froot jednoznačně Savages.

Na Tomově koncertě jsem byla v listopadu, a bylo to už podruhé (poprvé jsem ho viděla z první řady v Lucerně v roce 2013, kdy o něm ještě až tak moc lidí nevědělo), takže můžu srovnat, jak se vyvinul. Býval to kluk, který každých pár kroků zakopnul. Který si během koncertu pětkrát vylil whisky, protože neustále třeštil. I když měl na sobě drahou košili, tak se vyblbnul na podiu opravdu slušně, jako malé děcko. Mělo to ale takový introvertní podtón. Jakoby ho někdo posadil za klavír, aby se vyjádřil, ale po vystoupení, se sám stáhnul do své ulity a nechtěl nikoho ani vidět (ale i přes to jsem si na něj sáhla a mám od něj podepsané jeho první album, chocho). Letos v listopadu přišel na podium někdo úplně jiný. Někdo, kdo už nezakopával a nic nevylil. Ke drahé košili se přidalo ještě luxusní sako (které na sobě mimochodem měl po celou dobu koncertu, nač frajeřit) a neskutečná dávka charismatu. Nakolik mu pomohl tým poradců (Tom, don't be an arrogant prick), to je mi jedno. Něčím to dokonce působilo opravdověji. Do hudby i kontaktu s publikem dal opravdu všechno, jakoby ho od minula někdo z ulity vysvobodil. Užíval si to nejen on, ale i já. A i když to může znít zvláštně, něco ze mě tam v té hale po koncertě zůstalo. Když hrál, připadala jsem si najednou celá. Nic mi nechybělo. Hořký pocit je ve mně doteď nejen proto, že koncert skončil, ale i proto, že se bojím, že se taková atmosféra nebude nikdy opakovat. Byl to opravdu nezapomenutelný koncert. A to jsem byla na hromadě koncertů, takže vím, co říkám. Není to klasické klišé, které se tak po koncertech opakuje. Byla spousta skvělých koncertů, ale tento mě možná trochu pozměnil.
O svých oblíbených Tomových písních z prvního alba jsem do této rubriky už psala. Z nového alba Wrong Crowd mám nejradši asi dílka Magnetized a Sparrow. A vánoční album. Je na Spotify a iTunes a je mezisváteční období, takže si ho ještě můžete poslechnout bez výčitek!


SVÁTEČNÍ ZÁPISEK

27. prosince 2016 v 1:03 | Eli |  DIÁŘ
Vítám příchozí v posledním diářovém zápisku roku 2016 (nebuďme naivní, že ).

Ani jsem nestihla v přehršli povinností zaznamenat moment, ve kterém jsem ledovou sangrii, dýňové latté a vodní meloun vyměnila za svařené víno, zázvorový čaj a mandarinky. Změna to byla adekvátní, vzhledem k počasí. Je tak surovo, že se bojím, že budu mít na kabátě jinovatku, a že budu mít ledovou duši. Později zmíněné mi dělá starost menší, protože vnitřní mráz je základem pro můj zlý humor. Kolika nevyslovitelným vtípečkům se v duchu směji! Před mrazivou chorobou mě ale důsledně chrání milovaný šál s orientálním vzorkem, kterému mé okolí přezdívá "deka." Je obří a mohu ho použít i jako přikrývku. Anebo bunkr. Člověk nikdy neví, kdy se bude potřebovat před něčím (nebo někým) schovat.


Před svátky jsem stihla splnit více než polovinu předmětů, a tak jsem si dovolila důkladný odpočinek. Slovo "důkladný" mi přijde adekvátní, pokud popisuji válení se v posteli a čtení delší než půl dne. Zbytek Vánoc jsem se činila u pohádek a maminčina vynikajícího štrůdlu. A fotila kočky, a vůbec všechno, co se kolem mě dělo. Věřím, že mě z takových činností vyléčí učení na 3 zbývající zkoušky a překládání. Hned ráno začnu. Ale uvidíme, jak to půjde. Jinovatka na okně, kterou každé ráno vidím z měkké postele, mě obvykle ještě na nějakou dobu uspí.


I přesto, že nejsem zrovna milovnice zimy, a její pobočník mráz mi nemilosrdně vhání ledové slzy do očí, si každý den s radostí dopřeji delší procházku. Mám z toho takový zvláštní požitek. Brzké šero, čistý třpytivý sníh. Ohlušující bílé ticho, ve kterém se třesou i nahé větve stromů. Chůze po skle. Kromě náhodných lidí, kteří uklízejí sníh před svými domy, nikde ani živáčka, a tak se nemusí nikde v koutě tísnit mé myšlenky, ačkoliv je občas zažene kratší konverzace nebo má potřeba si fotit zasněžené stromy. Chtěla bych letos na kopci u domu zahlédnout srnku, aby byl můj pěkný pocit dokonalý. Jen by už nemuselo moc sněžit. To odhazování sněhu je výborné na rýsování svalů, ale tak únavné!


Nadělila jsem si moc příjemnou Shakespearovu hru. Ještě jsem ji nedočetla, tak snad mě pomalu se plížící stres od knížky neodtrhne. Nejhorší je, že se jedná o zrcadlový text v angličtině a češtině, a já už mám profesionální překladatelskou deformaci, i když teprve studuji. A vymýšlím hlouposti. Přece se ale neochudím ani o skvostný originál, ani o výborný překlad! Ach jo. A vím, že ještě dostanu od Líbezného Normu od Sofi Oksanen a Fantastic Beasts od Rowlingové. Nádherné dárky, které jsem dostala od maminky a kamarádek, tu opěvovat nechci, ale byla jsem letos zase jako nadšené malé dítě a uvnitř jsem tancovala. Vše mě moc potěšilo.

Přeji všem krásný rok 2017.

Další články