Někde tam

13. června 2017 v 1:54 | Eli |  DIÁŘ
Zdravím vás. Konečně zase ze Skotska (není to už nuda?).
Letos jsme s Líbezným na moc pěkném místě, máme opravdu slušně placenou a relativně pohodovou práci, a navíc vlastní domeček, takže jsme moc spokojení. Konečně nebydlíme v domě, ve kterém straší, a kde se po stolech válí kokain, ani za kuchyní ve velkém hotelu. To jsme si vyzkoušeli v minulých letech. Letos máme luxus a soukromí. A už jsem zahnízdila na naší obrovské pohovce. V obrovské peřině. Nikdo mě nedostane ven. Dejte mi Cadbury Pots of Joy, čaj, a vypadněte, pěkně prosím. Děkuji.
První den v práci byl pro mě trochu hektický a komický. Moje práce je v podstatě založena na komunikaci s lidmi. Bez ní to nejde. A jaké bylo moje překvapení, když můj první den začal příjezdem autobusu hluchoněmých lidí. Byli moc milí, snažili se, ale přece jen to byl trochu šok, když jsem ještě ani pořádně nevěděla, co a jak. Ale bez hození do vody se člověk plavat nenaučí, že.


Zkouškové jsem zakončila studijním průměrem 1,00. Ano, opravdu. Mám z toho neskutečnou radost a i když nejsem ten typ, co by přikládal známkám velkou váhu, tak doufám, že se mi podobně bude dařit i v posledním akademickém roce. Je to takové uklidňující.


Čím víc se stěhuji, začínám odznovu a tahám se s kufry kdovíkam, tím víc se těším na to, až budu mít jedno jediné trvalé bydliště. Domov, ve kterém se před vším schovám. Kde na mě budou čekat všechny moje věci. Kde nebudu muset nic hledat, kde nebudu mít pořád nabíječky zapojené jen tak napůl, kde nebudu muset mít trvale sbalenou taštičku na make-up. Kde se nebudu muset loučit se svými člověčími a zvířecími milovanými a říkat jim, za kolik dní nebo měsíců se zase ukážu. Nemůžu se dočkat. Dobrodružství ve svém životě potřebuji, ale chtěla bych mít jednu jedinou kotvičku.


Teď jsem ve své oblíbené zemi, kde je pořád melodramatická mlha na kopcích. A kde nemusím každý den utírat prach, protože déšť ho nepustí do domu. Zahřívám se čajem s mlékem a medem. Na krásném dřevěném stole je zapálená svíčka s šeříkovou vůní. Plýtvám si mobilní data psaním článku a poslechem hudby a mám na sobě mikinu jednoho takového otravy, který si pár metrů ode mě čte knihu Stephena Hawkinga. Je mi fajn, ale chci DOMŮ.
 

PLASTICKÁ VENUŠE

5. června 2017 v 22:53 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
Žijeme v době, kdy nikdo nemá čas. A čím dál, tím častěji záleží v mnoha situacích na prvním dojmu více než na schopnostech. Každý člověk se alespoň párkrát porovnával se svým okolím. A odchylky jsou tvrdě potírány. Tuhle se zbrousí kostička, tamhle ubereme tuk a přidáme ho jinam,... tohle uřežeme, tohle přifoukneme, přibarvíme vlásky, nebo alespoň bronzerem vytvoříme na svém obličeji masku, která má úplně jiný tvar. Všechno se tím najednou promění v duhu, náš život bude jednoduchý a krásný, stačí mít finance.

Když mi bylo mezi patnácti a osmnácti, hodně jsem se zajímala o východoasijské kultury. A nechápala jsem, jak je možné, že jsou v Jižní Koreji všichni bezchybní a mají trochu podobné jemné rysy. Proč? Protože korejští rodiče svým ratolestem nekupují k narozeninám či za maturitu věci, které jsou běžné u nás. Mládež dostává při takových příležitostech estetický zákrok. Na operace očí, nosu či čelistí se tam bez nadsázky chodí skoro jako pro rohlíky. Všichni pak vypadají krásně, a tak nějak stejně. Na pohled je to pěkné, avšak není to přirozená krása, je to doping.


A když už má někdo to štěstí a je dokonale souměrný od přírody či na sobě pracuje, všichni ho podezřívají z plastik. A tak je tomu i u nás. Já mám třeba relativně plné rty. Už se mě několik lidí ptalo, zda chodím na botox. Plastiky jsou tak běžné, že už nás v tom spěchu nemusí napadnout, že někdy se povede něco módního i samotné přírodě. Média a trendy mají v dnešní vizuální době obrovský vliv, a pokud na nás něco není podle šablony, můžeme (bezdůvodně!) nabýt pocitu, že se musíme upravit invazivně.

Sociální média oslavují práci (a umění) plastických chirurgů častěji než přirozenou krásu. Je to podvod? Je to třeba?

Chápu, že plastiky mohou pomoci. Pokud někomu špatně narostla čelist nebo má tak odstáté uši, že se nevejde do dveří, je praktické si zákrokem pomoci. Pokud ženu bolí záda z objemného poprsí, také. Ve vyšším věku může být třeba operace očních víček, aby člověk vůbec viděl. Po dětech může překážet nějaká kůže na břiše. A tak dále. Ale opravdu je nutné, aby všichni měli stejný nos, obří rty, useknutá žebra nebo implantáty v pozadí, prsou i obličeji á la Kylie Jenner? Vždyť i velký nos nebo drobné poprsí někomu sluší. Naše jedinečné rysy nám pomáhají odlišit se od davu. Proč jen tedy znevýhodňují? Jsme snad roboti?

Taková spousta lidí si ničí tělo, protože kvůli médiím a trendům trpí jejich sebevědomí. Kéž by šlo nějak zařídit, abychom se tolik neporovnávali s okolím. Hned by na sobě člověk našel spoustu pěkných věcí. Klišé o vnitřní kráse zmiňovat nemíním. Jen si myslím, že by se zaměstnavatelé (a vlastně všichni) měli soustředit na schopnosti a naopak by se neměli tolik soustředit na dokonale souměrné a perfektně tvarované kandidáty.

A ať už si kdokoli odsaje nebo přifoukne cokoli, geny tím nepřelstí. Kéž by okolí malým (převážně) holčičkám častěji opakovalo, jak jsou krásné a jedinečné.

VYKASTROVANÝ SVĚT A CUKROVÁ SLOVA

19. dubna 2017 v 22:15 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY

Když člověk v dnešní době oslovuje jiného člověka, ať už ženu či muže, má trochu strach. Děsí ho, že by se mohl náhodou někoho dotknout. Vlastně nazvat někoho "muž" či "žena", když existuje nejméně 10 pohlavních identit, které se mění podle rozptylových podmínek a velikosti ozonové díry, to je velký risk. Na univerzitách existují takzvaná #SAFESPACES, kde se nikdo nemůže druhého verbálně dotknout. Četla jsem o případech vskutku extrémních a do hlavy se mi vkradla myšlenka, že studium historie je ve všech smyslech slova věcí minulosti. V podstatě zaniklo, protože zmínky o historii různých národů mohou někomu vyvolat záchvat pláče, a tak se některé věci neprobírají (hlavně v Americe). #TRIGGERALERT Někteří už se ale nezajímají o to, že čím více budeme chodit po špičkách kolem problémů historie, tím více budou další generace zapomínat na pokřivenost našeho světa.

V #HATEFREE kavárně si člověk nemůže postěžovat, že mu dvanáctičlenná rodina přejela na ulici nohu kočárkem. Jistě by se jednalo o etnickou urážku přece, protože schémata a paradigmata v našich myslích nám to tak předepisují. Schválně, jak si představujete dvanáctičlennou rodinu?

Snad není příliš troufalé či nadsazené říci, že věci dnes nazýváme pravými jmény méně, než kdyby byla cenzura jako taková. Jednoduše proto, že se musíme vyjadřovat takovou oklikou, že asi nemá cenu vůbec něco říci.

Přemýšlím, kdy se místo psů a koček začal kastrovat jazyk. A chování. Přitom je svět pořád stejný. V mnoha ohledech úžasný, v mnoha ohledech nesnesitelný. Protože kastrujeme vlastní vědomí, už nám nějak nezbývá čas na kastraci Micinky na zápraží (imaginární kočička mi poslouží jako extrémní případ a metafora, nebojte se, nemá konkrétní předlohu v realitě). #TRIGGERWARNING Poté nastupuje veterinář se smrtící injekcí, v horším případě někdo z rodiny s pytlem, který hodí do vody. Koťata se nezabila, to ne. To vůbec. "Poslala se na lepší místo. Udělali jsme pro ně to nejlepší. Koťátka? Prosím vás, žádná vlastně ani nebyla." Hledáme pěkná a jemná vyjádření místo toho, abychom našli řešení problému, v tomto případě Micinčin reprodukční systém a pudy. A tak kastrujeme něco, co kastrovat vůbec není potřeba. Ale ať už pocukrujeme dortíček zvaný "realita" v jakékoli míře, koťatům život nevrátíme.

Nazývání věcí pravými jmény by kolikrát bylo časově i slovně úsporné, ale ne, mohli bychom někoho urazit. Ačkoliv jsou ve společnosti lidé, kteří to s poukazováním na rasové rozdíly až přehánějí, čím dál, tím častěji vídám opačné extrémy. Za žádnou cenu přece nesmíme zmínit něčí rasu. Jakoby bylo něco špatného na tom, že jeden má krémově čokoládovou kůži, druhý zlaté jemné vlasy, třetí zajímavý tvar očí... Opět budu šíleně stereotypizovat. #ANOTHERTRIGGERWARNING Třeba je jedna spolužačka našeho syna vietnamského původu. Popisujeme dívenku s havraními vlasy a tmavýma mandlovýma očima, které maminka do školy místo koblihy a kakaa balí závitek a čaj. Že ve třídě může být takových dívek klidně pět, a jsou Češky jako poleno, jen se jejich maminka snaží žít zdravěji, to lidem prozatím ještě nedochází. Je lepší to vzít pěknou oklikou, abychom se náhodou někoho nedotkli. I když to vůbec nemyslíme jako urážku. Zkusím to ještě jinak: Vozíčkář o sobě ví, že nechodí. Slepec o sobě ví, že nevidí. Prostě to tak je, a my to cukrkandlovými slovíčky bohužel nezměníme.

Říct o někom, že je běloch, černoch, Asiat nebo míšenec zřejmě znamená zneuctění a rasovou nenávist! Že takové označení pouze poukazuje na realitu, a může usnadnit sáhodlouhé vysvětlování, to některým extrémním liberálům nedochází. Ano, po světě pořád chodí rasistická až nacistická či jinak extrémistická prasátka (a zase jich je nějak moc, je to děsivé), ale politická hyperkorektnost nám kastruje vyjadřování. Nebudu příliš přehánět, když řeknu, že se člověk dnes bojí vůbec něco nazvat pravým jménem. Když už jsme všichni tak opatrní, nebylo by lepší nám dát čip a HTML kód barvy kůže? Opravdu se chceme vydat tímto směrem?!

Mně osobně je úplně jedno, jakého pohlaví, vyznání a původu nebo jaké sexuální orientace člověk je. Zajímá mě, jestli je úžasný, anebo kretén. Chci se učit o historii různých skupin společnosti, a to bez příkras, se všemi úsměvy, slzami i hrůzami. Protože jen tehdy budu znát celý kontext, a třeba budu schopná něco udělat. Není trochu hloupé brát každý holý fakt jako urážku a vše tabuizovat, když je na světě spousta jiných, větších problémů?
 


Pozadí nekreslím, avšak přece tam je

8. února 2017 v 22:55 | Eli |  TVORBA
Nemám ráda na svých primitivních kresbičkách pozadí. Spíše se soustředím na ústřední motiv (v mém případě to často bývá spoře oděná nebo nahá víla, heh), na zbytku mi nezáleží (a i kdyby mi záleženo, tak mi to nejde). Dnes jsem absenci pěkné kulisy vykompenzovala skutečným, heboučkým pozadím (ten přívlastek není z mé hlavy).

Když může být holých zadků plný internet, a ještě jsou opěvovány, tak snad nikomu nebude vadit zadek (nerealisticky a neuměle!) nakreslený.

MŮJ LEDEN '17

4. února 2017 v 22:21 | Eli |  DIÁŘ
Přeji pěkný večer. Long time no see. A to jsem si říkala, jaká ze mě bude od nového roku skvělá blogerka. A pak na mě zpoza rohu vykoukla realita. Zkouškové, překlady, práce, lítání všude možně.
Dnes jsem měla první CELÝ volný den od Vánoc, kdy jsem nemusela vůbec nic dělat. A nemůžu říct, že bych si ho užila úplně podle svých představ. Ano, bylo lenošení, koupele, dobré jídlo, pohodička, pořádný spánek, ale jsem nemocná, a tak tady pěkně poslouchám instrumentální hudbu a společnost mi dělá čaj. Je výborný, ale radši bych byla někde v divadle, nebo tak něco. Ale na druhou stranu... Kdo by nadával na legální lenošení? Nikdo. Jenom magor. A já nejsem magor. Já se mám, prosím pěkně, ráda. A teď jsem se na můj vkus trochu zanedbávala, protože jsem měla tuze moc práce, a ještě mi to asi nestačilo, protože jsem se do toho všeho přihlásila do jedné soutěže. Jestli se bude čím pochlubit, tak někdy dám určitě vědět.

Hlavní důvod mé nečinnosti můžete vidět na následující fotce. Škola. A musím říct, že jsem své magisterské studium začala lépe, než jsem si vůbec troufla očekávat. Ze všeho za A, a to to opravdu nebylo zrovna nejjednodušší zkouškové. Mám neskutečnou radost, snad to tak bude pokračovat. Ano, jasně, známky jsou k ničemu, hlavní je něco umět a být dobrý, ale já dobrá snad trochu jsem, a prospěchové stipendium by potěšilo, no ne?



Společnost mi celou dobu poctivě dělaly moje milované micimici. Někdy jim závidím jejich život. Ne, že bych se měla špatně, ale chtěla bych, aby mě někdo chválil a hladil za to, že celý den spím, utíkám před lidmi a věčně chci dobrůtky. Udělám všechno pro to, abych v příštím životě byla spokojená pohovková kočka.


Na začátku ledna jsme s mým drahým oslavili dvouleté výročí. Šli jsme na večeři do jedné z našich nejoblíbenějších restaurací, a domů se navzájem kouleli, protože jsme to s tím jídlem drobátko přehnali. A dostala jsem po delší době květiny. Moc na ty řezané nejsem (umřou proto, aby byly pár dní ve váze? Radši kaktus v květináči, prosím), ale kytice rudých růží mi samozřejmě udělala radost. Těšila jsem se z její krásy a vůně několik dní.



Udělala jsem si sama se sebou dohodu, že i když toho mám hodně, dopřeju si každý den dlouhou koupel (ne, prosím vás, není to myšleno tak, že bych se nemyla, spíš naopak, myju se vždy nejméně 2x denně. Ale koupele mi přijdou ztráta času, a tak to většinou odbudu sprchou), protože si přece zasloužím nějaké to rozmazlování pořád. A tak jsem se každý den válela v třešních, levanduli, Lushi... A toho stresu bylo nějak méně. Jinak, tenhle Twilight jsem dostala od mé nejmilejší, která mi utekla do Dánska. Nemůžu se dočkat, až za ní pojedeme na výlet.


Půlku ledna jsem strávila ve vlaku, takže byla potřeba ty moje cesty zdokumentovat. Naštvaná, nestíhaci a nevyspalá Eli, zarolovaná v šále/dece jako burrito. Teď už jsem ale zase jako sluníčko!

Další články