Srpen 2012

Slečna, do které jsem se zamilovala

31. srpna 2012 v 20:45 | Eli |  TVORBA
Dnes jsem po několika dnech jsem opět vzala do ruky štětce a tužky, a nakreslila/namalovala (jsem u babičky a mám nedostatek materiálu) něco, co se mi líbí. Je to mé druhé dílo v životě, na které jsem opravdu pyšná. Je to slečna, která vznikla tak nějak náhodou. A je nádherná, alespoň dle mého názoru. Ano, není to žádné veledílo, proporčně je to také podivnost, ale líbí se mi to. Tak moc jsem se ztratila v těch srnčích očích, že jsem neměla ani sílu na nějaké pozadí nebo oblečení...
Ještě detail obličeje. Ve skutečnosti to vypadá trochu jinak, má sytě černé "kočičí" linky.

Zastavme se

30. srpna 2012 v 10:00 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
Článek je přiřazen k tématu týdne "Jdeme dál...".
Téma tohoto týdne je velmi zajímavé a pro mě tak nějak naznačující optimistickou budoucnost. Jistě, je krásné se pořád řítit do budoucího a dle našeho názoru lepšího světa, ale co s tím, co v danou chvíli máme?


Naším známým lidským problémem je to, že se neumíme zastavit. Polovina lidských bytostí už touží po tom, co bude zítra nebo za rok, druhá polovina je svázána minulostí, která ať byla dobrá nebo špatná, nedovolí lidské duši rozlétnout se po celém tom prostoru, který je v dané chvíli nabízen. Málokdo si uvědomí, že existuje i přítomnost.
Dám nejtypičtější příklad zejména pro lidi své vlastní generace: Jedeme autobusem nebo jiným dopravním prostředkem domů ze školy nebo práce. Drtivá většina z nás se mračí, protože má zítra mnoho povinností, má v uších sluchátka, v rukou knihu, telefonuje někomu ohledně vzpomínek na víkendovou velmi opíjecí akci (nebo ohledně toho, kde se nejlíp opít a zničit v průběhu následujícího víkendu), anebo luští křížovku ve Vlastě. Málokdo se dívá z okna, řekne si "to ale dneska hezky svítí sluníčko, to by chtělo zajít ven a využít krásného počasí" nebo jednoduše pozoruje lidi okolo.

Také si sami stavíme překážkovou dráhu s úkoly. Jistě, smysl pro povinnost je nádherná a užitečná vlastnost, která nám může změnit život v lepší, ale neuzavíráme se až příliš do klece z myšlenek "až udělám toto, teprve můžu jít tam a tam"? Mně přijde, že ano.
"Dneska nemůžu, mám toho hodně," slýchám často. Pak ale daná osoba tráví polovinu odpoledne online na Facebooku a píše milion statusů. Nebylo jednodušší někam na hodinku nebo dvě zajít, užít si příležitosti v přítomnosti a živé legrace, a ne být rozptylován spoustou věcí i u té mnohočetné práce, což člověku tak akorát pokazí náladu?

Když půjdu úplně do základů myšlenky, kterou v tomto článku rozvádím, jde vlastně o to, že mnoho z nás neumí vnímat maličkosti a vážit si jich. Jsme nevšímaví a nějaký zajímavě zbarvený motýl za oknem nebo úsměv člověka několik kroků od nás prostě nepostřehneme, ačkoli by i taková drobnost mohla zlepšit naše momentální rozpoložení.

Neutíkejme do zdánlivě zářné budoucnosti a netrapme se myšlenkami na minulost. Pojďme si užít to, co v daných okamžicích máme, ať nám žádná šance neuteče mezi prsty. To, co bylo, se už nevrátí.


Úsměv, prosím

29. srpna 2012 v 12:46 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
K tomuto článku mě inspirovalo několik věcí, ale tou hlavní je včerejší setkání s jednou maminčinou kamarádkou. Je to pětasedmdesátiletá paní. Jediný velmi věřící a na mše chodící člověk, kterého respektuji, protože se opravdu podle pravé křesťanské morálky chová. To, že je neuvěřitelně hodná, přející a milá, je úžasné, ale ještě úžasnější je, že z ní vyzařuje neuvěřitelně krásná energie, která mi vždy vylepší náladu na maximum. A všechno to dobro je na ní vidět.

To nebývá výsadou všech. V dnešní době se na sebe lidé většinou jen mračí, jsou sobečtí a nevšímají si ostatních. Stupeň této nechutnosti se zvyšuje s narůstající velikostí města. Praha je prostě nejhorší. Kolikrát za den do vás někdo vrazí, a ani se neomluví, ještě vás naopak může seřvat, že zavazíte. A kolikrát už jsem slyšela, že bylo někomu přímo na ulici ubližováno, případně se mu udělalo zle, a nikdo mu nepomohl, všichni jen blbě čuměli. Ale to je až moc velký extrém. Neděje se to pořád. Člověk by měl začít před vším ostatním pomáháním tím, že se neustále nebude mračit. Z toho se takovému mračnu maximálně promění obličej v něco nepříjemného na pohled, v něco, co bude kazit náladu i lidem okolo.

Ano, člověk je v mnoha případech tvor nesmělý a dělá mu problém usmívat se na každého od ucha k uchu, ale nikdy nevíte, v jaké je ten člověk naproti vás situaci. Možná vám řekne něco ve stylu "člověče, vy jste blázen, necivte na mě tak debilně", ale možná mu jedním letmým úsměvem změníte celý den na trochu lepší.

Já se na lidi snažím smát a jsem na ně milá. Nejvíc si to zaslouží podle mě prodavačky u kasy v supermarketech a sestřičky v nemocnici. Na ně celé dny jen někdo hučí a preventivně je posílá do velice temných končin, protože co jako s nima hele. Občas je až neuvěřitelné, jak se po přání "aspoň trochu milejších zákazníků nebo pacientů" nebo "hezkého zbytku dne" ty ustarané obličeje promění ve vlídné. A to mi prostě dělá radost stejně jako to, když můžu prohodit pár milých vět s nějakou babičkou na ulici, která kromě malého pejska a nezvedených městských potomků nemá nic, jen strach, aby vyšla s důchodem, což někdy nejde, protože nájmy v Praze jsou velmi vysoké i pro člověka v produktivním věku. Zbožňuji i to, že se se mnou různí lidé dávají jen tak do řeči. Asi vidí, že nejsem stejná svině jako většina lidí okolo nich.

To mě přivedlo k myšlence, že jsem si dnes ráno všimla ve svých necelých dvaceti letech na svém obličeji něčeho nezvyklého. První vráska. Ach jo. Kdyby to byla čára na čele nebo mezi obočím, asi by mě to rozrušilo a naštvalo, ale není tomu tak. Je to malinkatá vráska u mých rtů. Od smíchu. A to je přece fajn, že i přes to, že nejsem zrovna bezstarostný člověk s jednoduchou životní dráhou, něco takového vzniklo. A vůbec. Pokud jste dočetli až sem a jste z těch zakaboněných, dávám vám za úkol se dnes na někoho hezky usmát. Nejen, že to zlepší náladu jemu, a že nepoužijete tolik svalů jako při mračení, ale váš vlastní mozek se rozhodne zlepšit i náladu vaši.

Procházka lesem

27. srpna 2012 v 12:30 | Eli |  TVORBA

Chození do lesa pro mě dlouhou dobu bylo o ničem. Protože lesy tam, kde do nich chodím, znám jako své boty, nepotřebuji milionkrát chodit na stejné místo, je to málo dobrodružné. Poslední dobou si ale chození po lese se zbraní v ruce - repelentem - velmi užívám. Snažím se nevnímat ty viditelné věci. Snažím se vnímat zvuky, které jsem ještě neslyšela, po nalezení zajímavého samorostu nebo místa si s radostí vymyslím nějaký příběh. Docela mě to baví.

Dnes jsem si ale našla jinou lesní zábavu. Les o kousek dál, než kam obvykle chodíme. Hodně strmé stoupání. Občas si člověk musí pomoci i rukama nebo psem - výtahem - protože jestli to není svah v pravém úhlu s rovinou, tak má určitě kolem pětasedmdesáti až osmdesáti stupňů. Přestože cesta k první rovině není dlouhá (myslím, že má tak 700 nebo 750 metrů), je to hrozná makačka a člověk, ač trénovaný, cítí každý jeden sval na nohou. Dneska jsme šli i nad rovinu. Dvakrát tolik. Myslela jsem, že to nevylezu, do jizvy na hlavě se mi nahrnula krev a udělalo se mi černo před očima. Tohle kvůli těm třem malinkatým houbičkám, které nevystačí ani na polévku? Ne. To kvůli potrápení těla, které sice posiluji, ale takovéto zápřahy v horském prostředí nepozná často. Není hezčí pocit, než si totálně udýchaná a zpocená sednout na kmen mokrý po dešti a vypadat jako čuně. Lepší, než 50 hodin v posilovně se sexy svalovcem.

Klik na "Celý článek" pro větší fotografie.


Cold

22. srpna 2012 v 19:34 | Eli |  TVORBA

S paranoidníma klukama

19. srpna 2012 v 23:19 | Eli |  DIÁŘ
Psala jsem, že budu pečovat o jistou oblíbenou chlapeckou skupinu. Pečovala jsem i o jiné, ale tito 4 statní jinoši byli ta nejdůležitejší část. Jen jednu společnou, ať mě nikdo nezakousne, že jsem si dovolila s chlapci fotit i samostatně a příliš je osahala. Haha, to byl důvod pro tisk. Jde spíš o to, že já na "důležitých" fotkách vždycky blbě čumím. Takže tak. Třeba někdy, až se se svým obličejem vyrovnám (na téhle fotce jsem tak odporná, že to snad ani nejsem já), nahraju fotek více. ;D

A jejich písnička je třeba. Jsou dost na světové úrovni (pro mě je to nejlepší slovenská kapela, v Čechách nikdo jako oni není), jednou budou opravdu, opravdu slavní.

Inspirace do našich pokojů

16. srpna 2012 v 19:49 | Eli |  NÁPADY
Jelikož zanedlouho budeme rekonstruovat byt, aby byl v mém stylu, a hlavní změnou bude můj pokoj, sbírám už nějakou chvíli obrázky různých pokojů jako inspiraci (zdroj: tumblr.com). Myslím si, že není špatný nápad "pokojové" obrázky zveřejnit a dát nějakou inspiraci i vám. :]

FOTOGRAFIE POKOJŮ NAJDETE ZDE



Daleko horší než konzumace masa

15. srpna 2012 v 8:43 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
V poslední době jsem na blog.cz četla hodně článků týkajících se vegetariánství, veganství a nesnášenlivosti k masožravcům. Ano, je sice pravda, že dnešní lidé jsou pokrytci a zatímco kočička je svátost, králíček se klidně sní, ale autoři článků zapomněli na několik strašně důležitých fakt.

Trochu jiné Disney princezny

6. srpna 2012 v 18:01 | Eli |  TVORBA
Dnes jsem dokončila jednu svou malovací sérii, a to Disney princezny. Kvalita není nijak úžasná (končetiny a okolí hlavního motivu jsou mí dva úhlavní nepřátelé), ale mám k těm obrazům určitý citový vztah. Jedním z důvodů je důvod ten, že jsem se Ariel, Sněhurkou a Pocahontas v dětství inspirovala a filmy o nich znám nazpaměť. Dalším důvodem je to, že jsou ty krásky obvykle pořád šťastné s pusami od ucha k uchu, a to přece není přirozené. A za další jsem prostě magor.
Pod perexem jsou samostatně ve větším.
Jen se musím omluvit za zabarvení do podivné růžové, to závěs.