Říjen 2013

Liebster Blog Award

29. října 2013 v 15:33 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
Když jsem viděla poprvé tento "řetězák", první věc, co mi projela hlavou, byla, že v názvu je německé slovo ("liebster" znamená německy "nejmilejší"), a že je podivný gramaticky, protože když už němčina, tak "blog" a "award" jsou substantiva, a měla by se psát s velkým počátečným písmenem. Má germanistická minulost mě poznamenala, což?
No ale zpátky: Netrvalo dlouho, a do této challenge mě nominovala má drahá Tardis. A jaké jsou podmínky?

"Nominovaní prozradí deset faktů o sobě, odpoví na deset otázek, které vám položil ten, co vás nominoval, a nominujete pět dalších. Těm přirozeně vymyslíte dalších deset otázek." Tak, jdeme na to.


Pryč z Prahy rovná se nejlepší rozhodnutí za posledních pár let

4. října 2013 v 2:59 | Eli |  DIÁŘ
Takhle nějak. Snad je to vidět.

Bydlení mimo Prahu mi neuvěřitelně prospívá. Ještě víc, než jsem čekala. A to že jsem tentokrát měla očekávání opravdu veliká, možná až naivní. Ale při tomto pokuse jsem se nespletla. Výjimečně taky jednou.

Skoro každé ráno se budím s úsměvem a znovu a znovu se přesvědčuji o tom, že je všechno tak, jak má být. Na to, kde bydlím, se můj byt nachází na až neskutečně klidném a bezpečném místě. Spolubydlící jsou fajn a zajímavé. I když jsem v pondělí drhla snad rok neuklizenou koupelnu a ptala se sama sebe, jak je možné, aby mladé dámy byly taková čuňata, jsem spokojená. Sice si s sebou do kuchyně beru desinfekci a mám vlastní hadr a antibakteriální pomůcky na všechno, ale nikdo mě neotravuje, nic po mně nechce, nehádá se, nekuje pikle,... To stačí. Každý nemůže být čistotný, že. Hlavně, že mám svůj pokoj, ve kterém mě nikdo neruší. A nedělá mi bordel. A nekupí nádobí.

Všechno mám na dosah ruky, maximálně na pár kroků. Nemusím jezdit přes půl města, abych sehnala vše, co chci. Ve škole je to neuvěřitelná pohoda. Sice je studium náročné a denně dostáváme kopu úkolů, ale máme velmi flexibilní rozvrh, takže nedochází ke stereotypu. A připadám si pořád jako na dovolené, protože vyučující jsou neuvěřitelně milí, nápomocní, nehrají si na mistry světa, a jsou opravdovými odborníky. Nikdo mi tu neříká, jak si mám hledat jinou školu, jak vůbec nic neumím, a že jsem nesmyslná existence. A spolužáci? Při loučení s mojí novou slečnou kááááámo po prvních třech dnech školy jsme se objaly. A tak prostě. Neříkám, že mi nechybí má úžasná pražská ňuňátka, ale člověku je fajn, když prostě někdo skoro cizí přijde s dobrotami ze zdravé výživy a řekne: "Koupila jsem i tobě, dej si." Takové prostě je to milučké.

A to všechno dobré, co popisuji, je způsobeno jenom jednou věcí: NEPŘÍTOMNOSTÍ DEBILNÍ A POKŘIVENÉ PRAŽSKÉ MENTALITY. Vlastně se občas přistihnu, že já, v Praze sluníčko nekonečné, nejsem dostatečně přátelská. Že bych se vlastně měla úplně rozplynout na obláčku, protože tady můžu, i když se nacházím ve velkém městě.
Sice jsou tady lidé možná prostší, ale o to hodnější a méně zákeřnější. Poradí vám. Zeptají se, jestli je všechno ok. Usmívají se. Nejsou odporní. Chovají se slušně a kultivovaně. Na divadelní předplatné se stojí dlouhé fronty. Čte se tady. Je tu spousta výstav, kterých si obyvatelé váží. A tak. Prostě si přijdu jako na jiné planetě a můžu i při "běžném provozu" v podstatě relaxovat.

(A je tu neskutečné množství krásných a stylových mladých lidí obou pohlaví. Až mě překvapuje, že několikrát denně potkám někoho krásně oblečeného a s velkým vkusem potetovaného.)

No prostě ráj.
Stáli byste o "room tour" ve studentském bytě? :]