Červenec 2016

Rána, výhled, Culloden a křivky

29. července 2016 v 23:38 | Eli |  DIÁŘ


Večerní procházka k jezeru Ness po náročném dni. Vychutnávat si pohled na jemné vlnky, užívat si všudypřítomné ticho. Nikdy se nenabažím toho úžasného pohledu. Avšak těším se, až mé vlasy barvy mědi budou svítit někde jinde, na jihu. Drobný nápisek "DOVOLENÁ" už má své místo v mém květovaném diáři.

***

Nakonec jsme se (jako praví bojovníci!) s milým rozhodli zůstat na nehostinném místě, ačkoliv nám to neprospívá. Ještě nám běží poslední měsíc. Nikdy jsem nepracovala na horším místě, a doufám, že nikdy už nebudu. Na každém místě se najde někdo nebo něco otravující život, zajisté existuje spousta pracovišť, která jsou daleko horší, než místo, na kterém nyní pracujeme, takže nejspíše ani nemám právo si stěžovat. Ale ubíjí mě to, moc. Naše vedení je křesťanské, v každém nočním stolku zde najdete bibli, avšak "miluj bližního svého" asi nepatří ke křesťanským zásadám, a je nahrazeno zlověstným "buď lakomý" a "život tvých zaměstnanců nechť má menší cenu než zkroucená lžička v popelnici". Pokrytectví, lakota, zloba, zbytečná dramata,... Věci, od kterých na konci srpna nadšeně uteču. A nevím, zda se vrátím. Brexit mě rozrušil. Snad se Skotsko co nejdříve osamostatní.

***

Dnes ráno jsem si pořezala čelo těžkým vysavačem, který musím společně s dalšími věcmi celé dny tahat (ano, jsem schopná si nechtěně přivodit zranění opravdu vším, je to vtipné, ale kdybych bývala měla energii a měla možnost si dát snídani, asi by se to bývalo nestalo, aneb vedení nám na noc zamyká místnost se skromnou zásobou jídla, abychom si náhodou nedali o plátek rajčete víc, než bychom měli). Možná to bude znít zvláštně, ale pramínek krve stékající po mém čele byl svým způsobem osvobozující, ulevil mému vzteku a napětí.

***

Před pár týdny jsme se vypravily na Culloden Moor, místo zdrcující bitvy v roce 1746. V muzeu jsem se dozvěděla mnoho dalších podstatných detailů a Bonnie Prince Charlie je pro mě ještě větší blb, než kdy dříve. Ale vztekat se na Stuartovce zde nemíním. Jen bych chtěla pár slovy zachytit tu atmosféru na bitevním poli, přízračnou, tíživou. Kolik krve bylo prolito, kolik životů vyhaslo. Všude po světě. Nejen na bitevním poli, ale i při sledování BBC na mě doléhají nepříjemné pocity.
Zbytečně. Pro nic. I dnes.

***

Příští týden je na programu velký nákupní výlet. Těším se, zejména proto, že čísla na váze ukazují o 10 kg méně než v polovině března. Chci šaty. Hodně šatů. A plavky. A všechno možné. Protože mám tělo, na které jsem pyšná. Mám křivky, které jsou v mých očích uměleckým dílem (pro někoho ale budu nadále vypasený bělostný bonbon). A hrudník mi zůstal naprosto stejný! Šťastná jsem to ale žena. Ještě jsem s proměnou neskončila, ale v posledních pár letech jsem se sebou nebyla nikdy tak moc spokojená. Objevuji. Objevuji žebra, mám klíční kosti, mám výraznější lícní kosti. A jsem teď poněkud sebestřednější než obvykle. Snad se neutopím ve vlastním odrazu na hladině Loch Ness.