Únor 2017

Pozadí nekreslím, avšak přece tam je

8. února 2017 v 22:55 | Eli |  TVORBA
Nemám ráda na svých primitivních kresbičkách pozadí. Spíše se soustředím na ústřední motiv (v mém případě to často bývá spoře oděná nebo nahá víla, heh), na zbytku mi nezáleží (a i kdyby mi záleženo, tak mi to nejde). Dnes jsem absenci pěkné kulisy vykompenzovala skutečným, heboučkým pozadím (ten přívlastek není z mé hlavy).

Když může být holých zadků plný internet, a ještě jsou opěvovány, tak snad nikomu nebude vadit zadek (nerealisticky a neuměle!) nakreslený.

MŮJ LEDEN '17

4. února 2017 v 22:21 | Eli |  DIÁŘ
Přeji pěkný večer. Long time no see. A to jsem si říkala, jaká ze mě bude od nového roku skvělá blogerka. A pak na mě zpoza rohu vykoukla realita. Zkouškové, překlady, práce, lítání všude možně.
Dnes jsem měla první CELÝ volný den od Vánoc, kdy jsem nemusela vůbec nic dělat. A nemůžu říct, že bych si ho užila úplně podle svých představ. Ano, bylo lenošení, koupele, dobré jídlo, pohodička, pořádný spánek, ale jsem nemocná, a tak tady pěkně poslouchám instrumentální hudbu a společnost mi dělá čaj. Je výborný, ale radši bych byla někde v divadle, nebo tak něco. Ale na druhou stranu... Kdo by nadával na legální lenošení? Nikdo. Jenom magor. A já nejsem magor. Já se mám, prosím pěkně, ráda. A teď jsem se na můj vkus trochu zanedbávala, protože jsem měla tuze moc práce, a ještě mi to asi nestačilo, protože jsem se do toho všeho přihlásila do jedné soutěže. Jestli se bude čím pochlubit, tak někdy dám určitě vědět.

Hlavní důvod mé nečinnosti můžete vidět na následující fotce. Škola. A musím říct, že jsem své magisterské studium začala lépe, než jsem si vůbec troufla očekávat. Ze všeho za A, a to to opravdu nebylo zrovna nejjednodušší zkouškové. Mám neskutečnou radost, snad to tak bude pokračovat. Ano, jasně, známky jsou k ničemu, hlavní je něco umět a být dobrý, ale já dobrá snad trochu jsem, a prospěchové stipendium by potěšilo, no ne?



Společnost mi celou dobu poctivě dělaly moje milované micimici. Někdy jim závidím jejich život. Ne, že bych se měla špatně, ale chtěla bych, aby mě někdo chválil a hladil za to, že celý den spím, utíkám před lidmi a věčně chci dobrůtky. Udělám všechno pro to, abych v příštím životě byla spokojená pohovková kočka.


Na začátku ledna jsme s mým drahým oslavili dvouleté výročí. Šli jsme na večeři do jedné z našich nejoblíbenějších restaurací, a domů se navzájem kouleli, protože jsme to s tím jídlem drobátko přehnali. A dostala jsem po delší době květiny. Moc na ty řezané nejsem (umřou proto, aby byly pár dní ve váze? Radši kaktus v květináči, prosím), ale kytice rudých růží mi samozřejmě udělala radost. Těšila jsem se z její krásy a vůně několik dní.



Udělala jsem si sama se sebou dohodu, že i když toho mám hodně, dopřeju si každý den dlouhou koupel (ne, prosím vás, není to myšleno tak, že bych se nemyla, spíš naopak, myju se vždy nejméně 2x denně. Ale koupele mi přijdou ztráta času, a tak to většinou odbudu sprchou), protože si přece zasloužím nějaké to rozmazlování pořád. A tak jsem se každý den válela v třešních, levanduli, Lushi... A toho stresu bylo nějak méně. Jinak, tenhle Twilight jsem dostala od mé nejmilejší, která mi utekla do Dánska. Nemůžu se dočkat, až za ní pojedeme na výlet.


Půlku ledna jsem strávila ve vlaku, takže byla potřeba ty moje cesty zdokumentovat. Naštvaná, nestíhaci a nevyspalá Eli, zarolovaná v šále/dece jako burrito. Teď už jsem ale zase jako sluníčko!