Červen 2017

Někde tam

13. června 2017 v 1:54 | Eli |  DIÁŘ
Zdravím vás. Konečně zase ze Skotska (není to už nuda?).
Letos jsme s Líbezným na moc pěkném místě, máme opravdu slušně placenou a relativně pohodovou práci, a navíc vlastní domeček, takže jsme moc spokojení. Konečně nebydlíme v domě, ve kterém straší, a kde se po stolech válí kokain, ani za kuchyní ve velkém hotelu. To jsme si vyzkoušeli v minulých letech. Letos máme luxus a soukromí. A už jsem zahnízdila na naší obrovské pohovce. V obrovské peřině. Nikdo mě nedostane ven. Dejte mi Cadbury Pots of Joy, čaj, a vypadněte, pěkně prosím. Děkuji.
První den v práci byl pro mě trochu hektický a komický. Moje práce je v podstatě založena na komunikaci s lidmi. Bez ní to nejde. A jaké bylo moje překvapení, když můj první den začal příjezdem autobusu hluchoněmých lidí. Byli moc milí, snažili se, ale přece jen to byl trochu šok, když jsem ještě ani pořádně nevěděla, co a jak. Ale bez hození do vody se člověk plavat nenaučí, že.


Zkouškové jsem zakončila studijním průměrem 1,00. Ano, opravdu. Mám z toho neskutečnou radost a i když nejsem ten typ, co by přikládal známkám velkou váhu, tak doufám, že se mi podobně bude dařit i v posledním akademickém roce. Je to takové uklidňující.


Čím víc se stěhuji, začínám odznovu a tahám se s kufry kdovíkam, tím víc se těším na to, až budu mít jedno jediné trvalé bydliště. Domov, ve kterém se před vším schovám. Kde na mě budou čekat všechny moje věci. Kde nebudu muset nic hledat, kde nebudu mít pořád nabíječky zapojené jen tak napůl, kde nebudu muset mít trvale sbalenou taštičku na make-up. Kde se nebudu muset loučit se svými člověčími a zvířecími milovanými a říkat jim, za kolik dní nebo měsíců se zase ukážu. Nemůžu se dočkat. Dobrodružství ve svém životě potřebuji, ale chtěla bych mít jednu jedinou kotvičku.


Teď jsem ve své oblíbené zemi, kde je pořád melodramatická mlha na kopcích. A kde nemusím každý den utírat prach, protože déšť ho nepustí do domu. Zahřívám se čajem s mlékem a medem. Na krásném dřevěném stole je zapálená svíčka s šeříkovou vůní. Plýtvám si mobilní data psaním článku a poslechem hudby a mám na sobě mikinu jednoho takového otravy, který si pár metrů ode mě čte knihu Stephena Hawkinga. Je mi fajn, ale chci DOMŮ.

PLASTICKÁ VENUŠE

5. června 2017 v 22:53 | Eli |  NÁZORY A (S)MYŠLENKY
Žijeme v době, kdy nikdo nemá čas. A čím dál, tím častěji záleží v mnoha situacích na prvním dojmu více než na schopnostech. Každý člověk se alespoň párkrát porovnával se svým okolím. A odchylky jsou tvrdě potírány. Tuhle se zbrousí kostička, tamhle ubereme tuk a přidáme ho jinam,... tohle uřežeme, tohle přifoukneme, přibarvíme vlásky, nebo alespoň bronzerem vytvoříme na svém obličeji masku, která má úplně jiný tvar. Všechno se tím najednou promění v duhu, náš život bude jednoduchý a krásný, stačí mít finance.

Když mi bylo mezi patnácti a osmnácti, hodně jsem se zajímala o východoasijské kultury. A nechápala jsem, jak je možné, že jsou v Jižní Koreji všichni bezchybní a mají trochu podobné jemné rysy. Proč? Protože korejští rodiče svým ratolestem nekupují k narozeninám či za maturitu věci, které jsou běžné u nás. Mládež dostává při takových příležitostech estetický zákrok. Na operace očí, nosu či čelistí se tam bez nadsázky chodí skoro jako pro rohlíky. Všichni pak vypadají krásně, a tak nějak stejně. Na pohled je to pěkné, avšak není to přirozená krása, je to doping.


A když už má někdo to štěstí a je dokonale souměrný od přírody či na sobě pracuje, všichni ho podezřívají z plastik. A tak je tomu i u nás. Já mám třeba relativně plné rty. Už se mě několik lidí ptalo, zda chodím na botox. Plastiky jsou tak běžné, že už nás v tom spěchu nemusí napadnout, že někdy se povede něco módního i samotné přírodě. Média a trendy mají v dnešní vizuální době obrovský vliv, a pokud na nás něco není podle šablony, můžeme (bezdůvodně!) nabýt pocitu, že se musíme upravit invazivně.

Sociální média oslavují práci (a umění) plastických chirurgů častěji než přirozenou krásu. Je to podvod? Je to třeba?

Chápu, že plastiky mohou pomoci. Pokud někomu špatně narostla čelist nebo má tak odstáté uši, že se nevejde do dveří, je praktické si zákrokem pomoci. Pokud ženu bolí záda z objemného poprsí, také. Ve vyšším věku může být třeba operace očních víček, aby člověk vůbec viděl. Po dětech může překážet nějaká kůže na břiše. A tak dále. Ale opravdu je nutné, aby všichni měli stejný nos, obří rty, useknutá žebra nebo implantáty v pozadí, prsou i obličeji á la Kylie Jenner? Vždyť i velký nos nebo drobné poprsí někomu sluší. Naše jedinečné rysy nám pomáhají odlišit se od davu. Proč jen tedy znevýhodňují? Jsme snad roboti?

Taková spousta lidí si ničí tělo, protože kvůli médiím a trendům trpí jejich sebevědomí. Kéž by šlo nějak zařídit, abychom se tolik neporovnávali s okolím. Hned by na sobě člověk našel spoustu pěkných věcí. Klišé o vnitřní kráse zmiňovat nemíním. Jen si myslím, že by se zaměstnavatelé (a vlastně všichni) měli soustředit na schopnosti a naopak by se neměli tolik soustředit na dokonale souměrné a perfektně tvarované kandidáty.

A ať už si kdokoli odsaje nebo přifoukne cokoli, geny tím nepřelstí. Kéž by okolí malým (převážně) holčičkám častěji opakovalo, jak jsou krásné a jedinečné.